Tradice

SLAVNOSTNÍ KROJ HANÁCKÉHO SLOVÁCKA

     Město Hustopeče se do roku 1945 nacházelo na rozhraní tří národopisných regionů, a to hanáckého Slovácka, jižního Brněnska a území německých Jihomoravanů – tzv. Thayner (Dyjáků).
     Nejznámější národopisný region představovalo hanácké Slovácko, proslulé působením známých literátů a sběratelů jako byli Jan Herben, Augusta Šebestová, Hynek Bím, Jakub Vrbas a především bratři Alois a Vilém Mrštíkovi, kteří sem situovali svou románovou kronikou Rok na vsi a divadelní drama Maryša.Hanácko-slovácký kroj pak Vilému Mrštíkovi učaroval natolik, že i herci Národního divadla v Praze byli při uvedení Maryši oděni do krojů, které spisovatel nakoupil za svého pobytu v Divákách.

     Na zde vystavených fotografiích je zachycen slavnostní kroj hanáckého Slovácka v období svého vrcholného stádia, tedy z let 1830–1850. V té době byl charakteristický sytými i tmavými barvami, svébytnou stylizovanou výšivkou a jednotnou formou (typem) od Hustopečska přes Kloboucko až po Ždánicko.

     Stejně jako u jiných krojů měla na zdejší oděv rozhodující vliv vojenská uniforma –   v tomto případě husarské vesty a kabátce zvané dolmany, které vynikaly bohatou prýmkovou a knoflíkovou výzdobou. Zvláštností bylo, že se výrazné prýmkování prosadilo i v ženském kroji.

     Slavnostní kalhoty se šily z kůže (především jelenicové) a vyšívaly se v linii bočních švů, rozkroku, puntu a řemenů.
Soukenná vesta-kordula s vysokým límcem se kromě prýmků zdobila i vyšíváním, které bylo stejně jako u kalhot mnohobarevné. K nejhořejší dírce vesty byl připevněn obřadní kapesník.
Košile měla široké spadené rukávy, u krku a límce se zavazovala tkanicemi. Límec košile se neohýbal, nosil se podél krku – kolem něj se zavazoval nezbytný černý nákrčník.
Klobouk byl velmi široký, vepředu mírně prohnutý – „na skyvku“. Byl bohatě zdoben korálky, žinylkami, stuhami apod. – u svobodných mužů i vonicí, která byla tvořena třemi cípy. Také vesta se opatřovala vonicí (jednocípou) s červenou stuhou.
Muži v celém regionu nosili modré punčochy a vysoké boty, u nichž se přednost dávala botám šitým na míru s malým podpatkem a rovným okrajem.

     Ženský kroj byl tvořen bohatě zdobenou vestou-kordulkou. Nejprestižnější byla vyšívaná soukenná. K hlavním zdobným prvkům patřily prýmky a stuhy (stuha naležato a stuha nastojato).
Plátěné rukávce se vyšívaly – většinou v linii límce, spadeného ramenního švu a taclí. Podvazadla byla tvořena červenou stuhou.
Ženská silueta byla štíhlá (maximálně jedna spodnička). Materiál a barva svrchní sukně nebyly identické s materiálem kordulky. Zástěra byla velmi široká – skládala se ze dvou pruhů (které byly spojeny tzv. stínkem) a byla vložena do empírově zvýšeného límce, přes nějž se dozadu uvazovala široká stuha. K nejoblíbenějším zástěrám patřily ty, které se vyráběly technikou šité batiky.
Věnec byl velmi bohatý – vzadu byl k hlavě upevněn červenými stuhami-úvazovkami. Obutí tvořily střevíce „s přazkama“ a punčochy červené barvy.
Obřadní kapesníky (šnuptýchle) byly stejně jako u mužů velmi rozměrné (cca 65 cm x 65 cm a více).

Fota: Dagmar Humpolíková

Rekonstrukce kroje a text: Městské muzeum a galerie Hustopeče